Tak jak to tedy bylo?
Dnešní příspěvek bude takové kratší zamyšlení. Už delší dobu žijeme v zajímavé době. Na jednu stranu tu máme tu šílenou pandemii, kdy by měl každý umřít a na druhou stranu se to stále ale nějak nedaří. Lidé pořád žijí, cestují a nikomu se nic moc špatného ze zdravotního hlediska neděje.
Tento stav musí nutit člověka k zamyšlení. V případě, že tedy tu ta pandemie je, tak proč není taková jako byla popisována? Případně, máme se tedy opravdu bát a připravit se na apokalypsu? V opačném případě, pokud tu žádná pandemie není, tak co se to tu stalo? Jednalo se o informační válku? A pokud ano, tak pořád probíhá a stále jsme v ní?
Já sám se kloním k druhé variantě a to jednak z osobní zkušenosti, kde skutečně jsem nezaznamenal nic vyjímečného oproti normálnímu období a za druhé, protože tu válka skutečně již je i fyzická a to na Ukrajině. Jsme tedy ve válce a přesto, dva roky tomu nikdo nevěnoval pozornost. Proč?
Odpověď na tyto otázky je podle mě z několika důvodů. V první řadě, nejedná se o válku fyzickou ale o válku informační a psychickou. Někdo se snaží podrobit si mentalitu daného státu pomocí informačních médií a technologií, které mají směřovat kroky obyvatelstva. Je to vzdálená válka, kdy není nutné mít přítomnost vojska ale pomocí psychologického nátlaku lze vykonávat povely z vyšších míst.
Druhý aspekt je dle mého jazyková bariéra. Tato psychologická válka vzešla ze západní části a je vedena převážně v anglickém jazyce. U nás do tohoto jazyka není tolik starších osob zasvěceno a zvláště ve výkonných funkcích v podstatě nikdo netuší, co se v dokumentech ze zahraničí píše nebo o čem hovoří. Tato kombinace je, řekl bych, celkem smrtící a trošku i úsměvná.
Třetí bod je stáří obyvatel a ekonomická závislost mladých. Máme zde velmi mnoho důchodců, kteří ale vlastní velký majetek a stát je financuje pomocí důchodů. Toto je důvod, proč mnoho mladých stále bydlí u rodičů i po 18 roce a stále musí poslouchat, jelikož jsou na nich finančně závislí. Zde vidím vysvětlení, proč při tak bezprecedentním útoku na svoji svobodu většina mladších ročníků mlčela a nechala se poslušně zpacifikovat. Neměli totiž jinou možnost, protože ekonomická situace jim nedovoluje oddělit se od jejich rodiny a vzdorovat - to je dáno výší nájmů a nedostupností práce, která nepokryje ani základní potřeby.
Z těchto důvodů tu máme zajímavý mix, skupinu vládnoucích, která díky svému stáří a jazykové bariéře není schopna pochopit či reagovat na skutečné hrozby a skupinu mladých, kteří jsou finančně závyslí na této skupině a předstírají s nimi na oko solidaritu. Toto vyústilo v “solidaritu”, která byla pro staré tak smrtelná, že to mnoho z nich nepřežilo.
Přesto ale se máme všichni rádi, jak rádi učitelky a starší říkají. Ano, je to pravda, i když já cítím, že pod povrchem bublá něco podobného jako byla nenávist nacistů vůči židům. Pokud se s tím brzy nic neudělá, uvidíme více vražd, nehod, havárií a zlomyslných nástrah, které budou lidé s nenáviství v srdci ale s úsměvem na rtech připravovat svému okolí.
Jedinou cestou z tohoto je začít komunikovat, ve svém okolí, na internetu nebo přes telefon a nebránit se dát průchodu emocí. Pokud je někdo hajzl, šmejd nebo parchat, tak mu to řekněte. Existuje důvod, proč si to myslíte a v české povaze máme, tyto věci držet pod pokličkou, což není správné. Dejte průchod svým emocím a vyříkejte si to, může to být vaše poslední šance.